Balearic Islands

Mallorca, největší z nich, je rozvrstvená. Na severu se Serra de Tramuntana zvedá do šedých vápencových hřbetů, jejímiž silnicemi se vine cesta mezi dubovými háji a borovicemi, a vesnice se přimykají ke svahům s tvrdě vydobytým, zvětralým klidem. Přejdete-li střední rovinu, země měkne v mandlové sady, vinice a statky postavené z medově zbarvěného kamene, s pocitem místa, které po staletí obdělává stejnou půdu. Jih je volnější a otevřenější, se solnými pláněmi a dlouhými písčitými zátokami. Menorca působí starším a soukromějším dojmem. Její krajina je nízká a zelená, protkaná kamennými zdmi a prastarými talayoty, suchými kamennými věžemi, které po sobě zanechali první obyvatelé ostrova. Ibiza je kopcovitější a divadelnější, její staré hradby obehnané město se vrství nad přístavem v bíle vápnovaných uličkách, zatímco její západní zátoky skrývají tišší a divočejší ráz. Formentera, nejmenší z této skupiny, je plochá, bledá a větrem ošlehaná; její borové háje a duny ustupují vodě tak čisté, že jako by vůbec neměla hloubku.

Den v tomto regionu obvykle začíná v přístavu. V Palmě se katedrála tyčí nad jachetním molem a staré uličky města se svažují k kavárnám, kde lidé dlouho posedávají u kávy i poté, co lodě vyplula na moře. V Ciutadelle na Menorce se medově zbarvené uličky vlní kolem katedrály a tempo je dostatečně pomalé, aby člověk postřehl kovaná zábradlí balkonů a vůni čerstvého pečiva z časné pece. Mahón, na témže ostrově, leží podél jednoho z nejhlubších přírodních přístavů ve Středomoří; jeho nábřeží jsou živá rybářskými loďmi a sýrárny jsou plné tvrdého, zrajícího menorského sýra. Ve vnitrozemí může výlet horami Mallorcy skončit u kláštera nebo na útesové stezce, zatímco pobřeží nabízí úseky skal a borovic, kde se můžete před obědem vykoupat a v plné shodě pak sedět ve stínu, dokud odpoledne nevychladne. Západy slunce v Sant Antoni na Ibize jsou proslulé právem: obloha žhne jantarově a potom růžově, zatímco dav na skalách utichá a záliv pod nimi zachycuje každý odstín.

To, co vám zůstane v paměti, není tolik jeden konkrétní výhled, jako způsob, jakým region drží pohromadě. Hory, zemědělská půda, hradbami obehnaná města i jasné, mělké moře působí jako části jednoho dlouhého rozhovoru a každá návštěva jako by k němu přidala novou větu. Lidé se sem vracejí méně kvůli seznamu zajímavostí než kvůli pocitu, že se zpomalili. Odjíždíte se solí na kůži a s pocitem, že ještě existuje zátoka, do které jste nedošli, vesnická cesta, kterou jste neprojeli, a ráno, které byste rádi strávili pozorováním světla, jak se znovu přelévá přes terasy.