Spain

Žena v Madridu drží cortado v poledne, bez spěchu. Za ní se otevírá síť madridských bulvárů z devatenáctého století směrem k horám, které stále drží sníh.

Španělsko je země prahů. Přejděte z Baskicka do Kastilie a Leónu a krajina se vyprázdní—pšeničná pole se rozprostírají k obzorům, kde nic nepřerušuje linii. Baskové mluví svým vlastním jazykem v Bilbau a San Sebastiánu, vaří své vlastní jídlo a déšť přichází bokem z Atlantiku. Posuňte se na jih do Katalánska a středomořské světlo vše zaostruje. Barcelona sedí na svém pobřeží jako město, které vždy znalo moře. Vnitřek Katalánska se zvedá do Pyrenejí, kde se vesnice drží údolí a vzduch chutná po kameni. Andalusie začíná tam, kde se země zbarvuje načerveno a teplo se stává přítomností. Sevilla a Granada jsou města postavená na vodě—Guadalquivir, zavlažovací kanály, které před staletími vykopali maurští inženýři—a architektura si pamatuje staletí různé vlády. Jižní pobřeží se dívá na Afriku přes průliv. Východní pobřeží, od Valencie na sever, je místo, kde Středozemní moře utvářelo všechno: paellu, zavlažovací systémy, způsob, jakým světlo padá na bílé zdi.

Den ve španělském městě se pohybuje vlastním tempem. V Madridu se Prado otevírá ráno do místností s Goyou a Velázquezem. Ulice kolem něj se zaplní lidmi, kteří se zastaví na kávu, bez spěchu. Odpoledne se město vyprázdní—lidé se stahují dovnitř nebo do parků. Retiro se zaplní procházejícími a čtenáři. Večeře se podává pozdě, po deváté. V Barceloně je Gotická čtvrť bludištěm středověkých ulic, kde se světlo mění každých pár kroků. Sagrada Familia se zvedá nad městem, stále se staví, její kámen vytesaný s intenzitou, která si žádá pozornost. V Seville je katedrála největší v Španělsku a město se kolem ní pohybuje v soustředných kruzích—staré čtvrti, řeka, novější čtvrti rozprostírající se ven. Flamenco, které se děje v jeskyních a divadlech, se nehraje pro turisty; je to způsob, jak se vyjadřuje smutek a radost. V Granadě sedí Alhambra nad městem, palác vody a geometrie, a Albaicín se rozprostírá pod ní, čtvrť úzkých ulic a čajoven, kde se volání k modlitbě stále ozývá ze staré mešity. Mimo města je země pracující zemí—olivové háje, které existují staletí, vinice v La Rioji, korkové lesy v Extremaduře. Vesnice v Kastilii jsou postaveny kolem náměstí, kde se kostel dívá na radnici. Na severu má baskické pobřeží útesy a rybářské vesnice. Pyreneje si drží své vlastní počasí a své vlastní ticho.

Španělsko si udržuje svůj vlastní rytmus. Zůstat zde znamená jej naučit se—pochopit, proč se město odpoledne zavírá, proč je večeře pozdě, proč může rozhovor v hospodě trvat hodiny. Pobřeží není odděleno od země; je to místo, kde se Španělsko setkává s mořem a pokračuje v tom, aby bylo samo sebou. Vnitřek není prázdnota; je to prostor. Města nejsou muzea; jsou to místa, kde lidé žijí a pracují a jedí a hádají se a milují. Země se neprojevuje pro návštěvníky. Jednoduše pokračuje, jak vždy, přes své regiony a staletí, lhostejná k tomu, zda jí rozumíte, trpělivá s těmi, kteří se o to pokoušejí.