Ionian Islands

Region není jedno místo, nýbrž řada odlišných povah. Korfu, nejsevernější z nich, je nejzelenější a nejvrstevnatější. Jeho staré město nese stopy staletí benátské nadvlády, s arkádovými uličkami a zvonicemi vyčnívajícími nad domy se zavřenými okenicemi. Dále na jih je Lefkada spojena s pevninou hrázkou, působí usazeněji a její východní pobřeží lemují olivové háje a zátoky obrůstající rákosím. Kefalonia je větší a drsnější, její hory se tísní těsně k pobřeží a vesnice byly znovu vystavěny po zemětřesení v roce 1953, které zpustošilo velkou část ostrova. Ithaka je užší a klidnější, dlouhý hřbet křoví a terasovitých polí, kde se tempo zpomaluje až na rychlost turistických stezek. Paxos a jeho menší sousedé jsou nejintimnější, s olivovníky sbíhajícími až k drobným přístavům a pocitem, že země a moře se dohodly na skromném uspořádání.

Den tu obvykle začíná pomalu. Ráno se chleba z vesnické pekárny jí na zdi přístavu, zatímco se vykládají rybářské lodě, a první káva se pije pod platanem, jehož stín ještě nikdo nezabral. Městečka jako Gaios na Paxu nebo Fiskardo na Kefalonii se dají obejít za hodinu, a přesto má každé vlastní rytmus: rybáři spravující sítě, děti skákající do vody z mola a nábřeží, které se večer zaplní, když světlo změkne a kopce za městem zfialoví. Ve vnitrozemí se silnice vinou terasovitými poli, kamennými zídkami a cypřiši a zastávka na náměstí vesnice může znamenat sklenku místního vína nalitou bez velkých obřadů. Pobřeží je místem, kde se měří den. Plave se tam, kde je voda nejčistší, osušíte se na teplých oblázcích a pak jíte grilovanou rybu s citronem a olejem a sledujete, jak se lodě vracejí do přístavu.

Návštěvníkům zůstává spíše než jediný výhled způsob, jakým region drží pohromadě své lidi a krajinu. Jónské ostrovy nejsou dramatické jako vysoké hory nebo rozlehlé pouště; jejich potěšení jsou blízká a plastická, měřená vůní tymiánu na stezce, zvukem vln o kamenné molo a pomalým ztmavováním moře, jak přichází večer. Odjezd si člověk obvykle představuje snadněji, než se ukáže být. Většina lidí se pak vrací myšlenkami k dalšímu ránu na témže přístavním molu, další koupeli před vedrem, další večerní procházce podél vody a k tomu, jak dlouho by si ty ranní a večerní chvíle mohli nechat trvat.