Greece

Řecko není jedinou krajinou, ale řadou sporů mezi skalou a vodou. Pohoří Pindus se táhne jako páteř západní pevninou, jeho svahy jsou husté buky a borovicemi, jeho údolí skrývají vesnice, kde světlo padá v každé sezóně jinak. Na východ od těchto hřebenů se otevírá Thessálie do rovin pšenice a tabáku, a vzduch se tam pohybuje jinak—méně sevřený, více kontinentální. Peloponés, oddělený Korintským kanálem od severu, je vlastní zemí průrvy a olivových hájů, spartánského kamene a mykénské historie vložené do samotné země. Ostrovy netvoří souvislou skupinu, ale rozptylují se po Egejském moři jako myšlenky: Dodekanés, vyhlazen staletími; Kyklády, bílé a geometrické; Sporády, zelené a neočekávané; Kréta, tak velká, že obsahuje své vlastní povětrnostní systémy a svůj vlastní smysl pro čas.

V Aténách se město zvedá z přístavu v Piraevu směrem k Akropoli, a tento výstup není metaforický—cítíte, jak vám pracují nohy, když se pohybujete čtvrtěmi, kde prádlo překračuje ulice jako girlandy a staří muži hrají backgammon v kavárnách, které se nezměnily od roku 1987. Ranní světlo je ostré a architektonické. Odpoledne má teplo váhu. V Soluni, druhém městě, jsou osmanské a byzantské vrstvy viditelné v samotných ulicích, a nábřeží podél Termajského zálivu má jiný rytmus, méně turistický, více žitý. V zázemí, v městech jako Meteora, kláštery sedí na skalních pilířích, které se zdají být vyrostly právě proto, aby je držely. Den tam začíná před svítáním, když mlha vyplňuje údolí a kámen je ještě chladný. Na Krétě řeznout Samaria prochází Bílými horami, a její překonání vás vezme z borovicového lesa přes středomořský křoví až na pláž, kde se průrva otevírá do moře. Světlo se mění, jak sestupujete. Vzduch se stává slaný.

Pobřeží není odděleno od země—je to místo, kde se země zamýšlí nad sebou. Ionské ostrovy, obrácené k Itálii, mají jiné světlo než egejské ostrovy obrácené k Turecku. Korfu je zelené a mírné; Santorini je vulkanické a přísné. Na menších ostrovech jsou vesnice postaveny kolem přístavů, kde stále operují rybářské lodě, a večeřní jídlo se odehrává venku, na terasách, kde moře odráží poslední sluneční paprsky. Pevninské pobřeží podél Peloponésu má útesy a malé přístavy, a voda je dost studená na to, aby vás šokovala. Na severu, kolem hory Athos, je poloostrov klášterní a uzavřený pro ženy, zbytkem theokratie. Přání zůstat nepochází z dokonalosti, ale z pocitu, že se zde čas pohybuje jinak, že rozhovor v taverně může trvat tři hodiny, že stejný kámen byl po dobu tří tisíc let a bude po dobu tří tisíc let více.