Türkiye

Rybář vrhá svůj návod do Egejského moře při svítání, jeho loď se krojí vodou barvy lapisu. Za ním se zvedají vápencové útesy bledé proti obloze, jejich jeskyně stále drží tmu noci.

Turecko se nakláníí od zelených hlubin Černého moře na severu k modrému Středozemnímu moři na jihu a země mění svůj tvar, jak se jí pohybujete. Severní pobřeží drží lesy, které se spouštějí až k vodě, města postavená na svazích, kde se v ovzduší suší vůně lískových oříšků. Posuňte se do vnitrozemí a krajina se otevře do plošin, rozlehlých a řídkých, kde se vesnice shlukují kolem kamenných fontán a světlo padá tvrdě a jasně. Západní pobřeží—egejská strana—je jiné: sušší, více rozlámaná, se starověkými ruinami rozptýlenými po křovinách a vodou poseté ostrovy, které se zdají vznášet mezi světy. Jih, středomořské pobřeží, je teplejší a dramatičtější, s horami, které se přímo svrhávají do moře a údolími, kde rostou citrusové stromy hustě pod sluncem. Istanbul sedí na závěsu země, kde se Evropa a Asie setkávají přes úžinu, a cítí se jako město, které nikdy nepřestalo se pohybovat, nikdy nepřestalo se stávat něčím jiným.

Den v Ankaře začíná ve staré čtvrti, kde se ulice strmě zvedají a světlo se mění, když se otočíte za každým rohem. Vůně chleba vychází z pekáren, které obsazují stejné dveře desítky let. Odpoledne se město rozprostírá do širších tříd a vládních budov, pak do moderního rozmachu za ním. Na egejském pobřeží se den pohybuje jinak: můžete procházet Izmirským přístavem, jak vychází slunce, pak jet do vnitrozemí do Efezu, kde mramor staré knihovny stále chytá světlo, pak se ocitnete v vesnici, kde je večeře rozložena na stole pod révou. Na jihu, kolem Antalye, jsou dny delší a pomalejší, teplo tlačí dolů, moře je vždy viditelné nebo slyšitelné. V interiéru, kolem Kappadokie, je krajina tak podivná—všechny ty skalní útvary vytesané větrem a vodou—že čas tam funguje jinak.

Přání zůstat v Turecku pochází ze skutečnosti, že se odmítá být jednoduché. Můžete strávit týdny na pobřeží a nikdy nedosáhnout jeho konce, sledujíce, jak se voda mění barvu, jak se pohybujete z jedné zátoky do druhé. Můžete se vyšplhat do vnitrozemí a ocitnout se v krajině, která se zdá nedotčená, kde pastýři stále pohybují svá stáda po stejných cestách, které používali jejich prarodiče. Můžete sedět v kavárně ve městě a sledovat, jak svět prochází, nebo procházet ruinami a cítit váhu staletí. Země drží všechny tyto věci najednou a nerozpouštějí se do jednoho dojmu. To je to, co lidi přitahuje zpět—ne pohlednicový obrázek, ale pocit, že je vždy více k objevení, vždy další směr, kterým se otočit.