Türkiye

Turecko se nakláníí od zelených hlubin Černého moře na severu k modrému Středozemnímu moři na jihu a země mění svůj tvar, jak se jí pohybujete. Severní pobřeží drží lesy, které se spouštějí až k vodě, města postavená na svazích, kde se v ovzduší suší vůně lískových oříšků. Posuňte se do vnitrozemí a krajina se otevře do plošin, rozlehlých a řídkých, kde se vesnice shlukují kolem kamenných fontán a světlo padá tvrdě a jasně. Západní pobřeží—egejská strana—je jiné: sušší, více rozlámaná, se starověkými ruinami rozptýlenými po křovinách a vodou poseté ostrovy, které se zdají vznášet mezi světy. Jih, středomořské pobřeží, je teplejší a dramatičtější, s horami, které se přímo svrhávají do moře a údolími, kde rostou citrusové stromy hustě pod sluncem. Istanbul sedí na závěsu země, kde se Evropa a Asie setkávají přes úžinu, a cítí se jako město, které nikdy nepřestalo se pohybovat, nikdy nepřestalo se stávat něčím jiným.

Den v Ankaře začíná ve staré čtvrti, kde se ulice strmě zvedají a světlo se mění, když se otočíte za každým rohem. Vůně chleba vychází z pekáren, které obsazují stejné dveře desítky let. Odpoledne se město rozprostírá do širších tříd a vládních budov, pak do moderního rozmachu za ním. Na egejském pobřeží se den pohybuje jinak: můžete procházet Izmirským přístavem, jak vychází slunce, pak jet do vnitrozemí do Efezu, kde mramor staré knihovny stále chytá světlo, pak se ocitnete v vesnici, kde je večeře rozložena na stole pod révou. Na jihu, kolem Antalye, jsou dny delší a pomalejší, teplo tlačí dolů, moře je vždy viditelné nebo slyšitelné. V interiéru, kolem Kappadokie, je krajina tak podivná—všechny ty skalní útvary vytesané větrem a vodou—že čas tam funguje jinak.

Přání zůstat v Turecku pochází ze skutečnosti, že se odmítá být jednoduché. Můžete strávit týdny na pobřeží a nikdy nedosáhnout jeho konce, sledujíce, jak se voda mění barvu, jak se pohybujete z jedné zátoky do druhé. Můžete se vyšplhat do vnitrozemí a ocitnout se v krajině, která se zdá nedotčená, kde pastýři stále pohybují svá stáda po stejných cestách, které používali jejich prarodiče. Můžete sedět v kavárně ve městě a sledovat, jak svět prochází, nebo procházet ruinami a cítit váhu staletí. Země drží všechny tyto věci najednou a nerozpouštějí se do jednoho dojmu. To je to, co lidi přitahuje zpět—ne pohlednicový obrázek, ale pocit, že je vždy více k objevení, vždy další směr, kterým se otočit.