Madeira

Sever a jih ostrova působí jako dvě různé argumentace o téže krajině. Sever je vlhčí a zelenější, s přikrutými údolími prořezanými rychlými potoky, silnicemi visícími nad útesy a vesnicemi, jejichž domy hledí k vodě zády k větru. Jih se otevírá. Jeho svahy jsou teplejší a více obdělané, jeho městečka rušnější a usazenější a pocit počasí přicházejícího odjinud je slabší. Porto Santo, do něhož se dostanete krátkou plavbou přes otevřenou vodu, je úplně jiná věc: plošší, sušší, s dlouhou světlou pláží a nízkou siluetou, díky níž se hory hlavního ostrova zdají patřit jinam. Vysoká vnitrozemí je výjimkou, plošina starého vavřínového lesa, kde jsou stromy obaleny mechem a cesty jsou měkké pod nohama i v létě.

Funchal je místo, kam přijíždí většina lidí, a své dějiny nosí na očích. Stará čtvrť má dlážděné uličky, pomalovaná vchodová dveře a malé kostelíky s obkladovými panely, a krytá tržnice je hlučná, přeplněná místnost, kde ryby leží na ledu s ještě jasnýma očima a ovoce je naskládáno do pyramid, které se nakloní, když někdo do stolu strčí. Lanovka vystoupá od přístavního nábřeží do kopců a z vrcholu vypadá město jako rozlitý proud bílé a okrové barvy až dolů k přístavu plnému jeřábů a trupů výletních lodí. Pořádný den zde začíná na levádě, úzkých kamenem vyložených kanálech, které vedou vodu přes svahy na pole. Jdete vedle pohyblivé vody po stezce sotva širší než vaše boty, pod kapajícími stromy, kolem statku se sušícím prádlem a psa, který se neobtěžuje štěkat. Později přichází káva na náměstí, kde jsou holubi troufalí, a odpoledne může skončit na skalách podél pobřeží, kde lávové plošiny přecházejí v hluboké tůně a muži na plastových židlích rybaří s trpělivostí lidí, kteří nemají kam spěchat. Moře a hory jsou tu nikdy daleko od sebe a přechod mezi nimi může v autě trvat dvacet minut.

Odjezd je těžší, než naznačují průvodce, protože ostrov svůj sevření nepouští rychle. Myslíte na levádu dlouho poté, co zvuk její vody utichl, a na to, jak se mrak za soumraku zvedl a ukázal osvětlené pobřeží pod sebou. Touha zůstat se netýká ve skutečnosti postelí ani výhledů. Týká se toho, jak země neustále mění názor, od zelené k suché, od strmé k rovné, od lesa k moři, a jak každá taková změna přichází, jako by na vás celou dobu čekala, až si jí všimnete.