Kalkara

Čtvrť se mění, jakmile se v ní pohybujete. Ve vnitrozemí jsou ulice úzké a stísněné, s řadovými domy, jejichž natřené dřevěné balkony se naklánějí nad chodník a téměř se dotýkají napříč uličkou. Tady udává tempo obyvatel: otevřené dveře, rádio hrající kdesi nahoře, pomalé zaskřípění židle na kameni. Blíže k vodě se charakter mění směrem k práci. Zátoka je pořád místem, kde muži spravují sítě a skládají bedny, a vůně nafty a soli je silnější než jakákoli vůně z domů. Dál, směrem k vyššímu terénu a starým opevněním, se ulice uvolňují, výhled se otevírá a zastavěné město ustupuje křovinám, suchým zídkám a obzoru, který vede přímo k otevřenému moři.

Den zde začíná procházkou dolů k zátoce, kolem kostela a jeho zvonů, a kávou, kterou si dáte vestoje nebo u prostého stolu tam, kde se nábřeží setkává s silnicí. Z kraje mola můžete přečíst celý Velký přístav: kámen Birgu a Senglea na druhém břehu, jeřáby a lodě pomalu se pohybující za nimi, přívoz, který jako by nikdy nezastavil. Stoupáte-li k pobřeží, terén je drsnější. Skalní terasy sbíhají k moři a v průseku, kde staré dělo pořád míří na vodu, můžete stát ve větru a slyšet, jak vlny narážejí na úpatí útesu. Nic pro vás nachystáno není. Den se skládá z obyčejných věcí: chleba z rohového obchodu, lavičky ve stínu, zvuku motoru lodi, který se rozběhne kdesi dole.

Co vám zůstane v paměti, je to, jak blízko k sobě leží pracující město a široká voda. Můžete opustit zátoku se solí na botách a během několika minut se vrátit mezi balkony, hluk přístavu zmizí za rohem. Kalkara nežádá, abyste ji obdivovali. Žádá jen, abyste zpomalili, podívali se na kámen a vodu a všimli si, jak se světlo mění mezi domy a mořem. Většina návštěvníků, kteří sem přijdou na odpoledne, zůstane déle, než měla v plánu, neochotně se vrací k hlavní silnici a už přemýšlejí o ránu a o výhledu z nábřeží.