Malta

Malta mění svůj charakter, jak se jí pohybujete. Severní pobřeží kolem Melliehy má široké zálivy a zemědělské vesnice, kde se krajina stále cítí venkovská, s poli rajčat a melounů spadajícími k plážím světlého písku. Když se posunete na jih, krajina se stísní. Mdina sedí na hřebeni uprostřed ostrova, její středověké ulice jsou tak úzké, že sluneční světlo dosáhne země jen v poledne a vzduch zůstává chladný i v létě. Hlavní město Valletta se spouští v terasách k Velkému přístavu, každá úroveň představuje jiné století kamene. Dále na jih se terén stává sušší a přísnější. Marsaxlokk, rybářská vesnice na jihovýchodním pobřeží, stále voní mořem a naftou, její nábřeží je lemováno barevnými loďkami luzzu. Za tímto místem se ostrov rozpadá na menší osady a otevřenou krajinu, kde vítr vane přímo přes vodu z Afriky, která je vzdálena jen 93 kilometrů.

Den ve Valettě začíná v samotných ulicích. Město je dlouhé jen 600 metrů, postaveno v mřížce Rytíři v 16. století, a pohybujete se jím pěšky skrze uličky, kde mezi budovami visí prádlo a v dveřích spí kočky. Vápenec září krémově a zlatě v ranním světle. Odpoledne lidi žár žene dovnitř nebo k vodě. Trajekty přejíždějí přístav do Tří měst—Vittiosy, Sengley, Cospicuy—kde doly stále fungují a architektura patří věku plachet. Na souši vás jízda přes střední plošinu vezme kolem suchých kamenných zdí, které dělí pole na obdélníky, kolem kostelů s kupolemi, které se zvedají nad každou vesnicí, kolem ticha vnitrozemí. Pobřeží se objeví náhle. Dingli Cliffs se svrhují 250 metrů do moře. Popeye Village, excentrická filmová sada malovaná v kreslených barvách, sedí v zátoce poblíž Anchor Bay. Voda samotná je tak čistá, že mořské dno vypadá dost blízko na to, aby se ho dalo dotknout.

To, co lidi přitahuje zpět, není velikost místa, ale jeho hustota. Tři tisíce let obydlení jsou navrstveny v kameni. Můžete jít od neolitického chrámu k baroknímu kostelu k britské koloniální budově k moderní kavárně během minut. Moře obklopuje všechno—žádný bod na ostrově není vzdálen více než deset kilometrů od vody. Menší ostrov Gozo, kterého se dostanete trajektem, má svůj vlastní rytmus: kopcovitější, klidnější, s krajinou terasovitých polí a kamenných vesnic, které se cítí mimo čas. Pobřeží zde je divoké, se skalními věžemi a jeskyněmi a útesy z červeného kamene. Přichází přání, které se usazuje na návštěvnících, aby zůstali déle, aby seděli na náměstí vesnice v soumraku, když horko ustoupí, aby se naučili trasy skrze ulice, aby pochopili, jak může být místo tak malé a přitom obsahovat tolik.