Sardinia

Ostrov se začne měnit, jakmile opustíte jeho přístavy. Jih je sůl a slunce: Cagliari se nad přístavem vzpíná v terasách a za jeho laguny se solné pánve mění z zelené v růžovou, jak voda vyprchává. Dál na západ leží rovina Oristana, plochá a vlhká, země rákosí, volavek a pomalých kanálů, dokud se krajina nezvedne na poloostrov Sinis, kde jsou duny bílé a na větrem ohlodané trávě stojí starobylé město Tharros. Na severozápadě má Alghero katalánský nádech: jeho staré uličky jsou úzké a řeč i fasády si uchovávají iberskou minulost. Severovýchod, Gallura, je žula a křoví, samé zaoblené skály a korkové duby. Střed je jiným ostrovem: pohoří Barbagia, pastýřské vesnice a vápencové soutěsky Supramonte, kde silnice zatáčejí a vzduch voní divokým tymiánem a dřevěným kouřem.

Den tu může začít v Cagliari kávou u barového pultu, ranní trh už hlučí a je plný sýrů, chleba a ryb přivezených z lodí. Odtud vede cesta na severozápad přes pahorky Campidana do Bosy, kde řeka Temo protéká mezi domy natřenými vybledlou okrovou a růžovou a kde se k výšině přitulil středověký hrad. K obědu můžete ochutnat grilovanou rybu nebo pečené prasátko, jíst pomalu a víno chutná po místní půdě. Odpoledne nabízí pobřeží vlastní odměny: útesy nad čistým mořem, písečnou zátoku, do níž se dojde pěšky, a teplo skály pod dlaní. Večer se města vylidní na náměstí, starší muži si povídají nad sklenicemi a děti pobíhají mezi stoly.

Co vám zůstane v paměti, je tempo. Sardinie své návštěvníky nepospíchá a nepředvádí se jim. Města si drží vlastní rytmus, hory své ticho a moře, ať zvolíte kterékoli pobřeží, během hodin mění barvu. Odjezd je těžší, než čekáte. Ještě než vás trajekt nebo silnice odvezou z dohledu země, už plánujete návrat: chcete ještě jedno ráno na trhu, další pomalou jízdu pahorky, další odpoledne na skále, která si stále drží denní teplo. Ostrov vás nutí zůstat a právě tahle touha, víc než kterýkoli jednotlivý výhled, si odnesete domů.