Basilicata

Tento kraj se nemění postupně, spíše po blocích. Plošina Matera je hřbet opotřebovaného kamene a křovin, kde byly staré jeskynní obydlí vyčištěna, osvětlena a proměněna v město, které stále působí napůl vykopané. Na severovýchodě se zvedá Vulture, spící sopka, jejíž svahy tmavnou kaštany a duby, a její vesnice mají chladný, bdělý vzhled míst postavených nad rovinou, aby viděly, kdo přichází. Na jihozápadě převládá masiv Pollino, země vysokých borových lesů, náhlých soutěsek a dlouhých výhledů, kde silnice kroutí kolem ramen šedých skal a městečka se lepí na útesy. Pak země klesá k Jónskému moři, zplošťuje se do sadů, vinic a širokých pšeničných polí a nálada se otevírá a rozpaluje. Na tyrhénské straně je krátký úsek pobřeží u Marateje opakem: strmý, zelený, složený do malých zátok, s městečkem bílých domů na svahu nad vodou.

Den zde má rytmus daný kamenem. Začněte v Materě dříve, než přijdou zájezdy, když jsou uličky mezi kostely prázdné a zvuk vlastních kroků se odráží od zdí. Sejděte do Sasso Caveoso a pak vystoupejte ke skalním kostelům na druhé straně, kde freska stále prosvítá sazemi staletí svíček. Odpoledne zamiřte na východ k pobřeží a rovině kolem Metaponta. Tam stojí sloupy řeckého chrámu v poli suché trávy a cvrčci naplňují ticho tak úplně, že se zříceniny zdají patřit krajině spíše než muzeu. Dále do vnitrozemí sedí Castelmezzano a Pietrapertosa na obou stranách úzkého údolí, jejich domy se sypou dolů po skalních štítech a je snadné ztratit hodinu jen sledováním, jak se světlo pohybuje po kameni. Jezte to, co kraj jí: cavatelli s pomalu vařeným ragù, lagane těstoviny krájené ručně, chléb, který vydrží dny, a papriky konzervované v oleji.

Co v paměti zůstane, není tolik jedno konkrétní místo jako způsob, jakým kraj drží svou minulost blízko. Matera, Vulture, Pollino a jónská rovina mají každá své vlastní tempo a přecházet mezi nimi je jako přecházet do různých kapitol téže dlouhé knihy. Pobřeží u Marateje dává cestě druhý závěr, místo ke koupání a k posezení za večera, zatímco kopce za ním fialovějí. Odjezd nikdy není docela rozhodnutí. Přistihnete se, jak myslíte na ještě jednu uličku k procházce, ještě jednu vesnici na konci špatné cesty, a přání zůstat tiše roste, stejně jako kámen, pomalu a bez okázalosti.