Peloponnese

Jeho charakter se mění s každou hodinou cesty. Argolida na východě je země sadů, suchých kamenných zídek a náhlých vápencových výchozů, kde vzduch voní tymiánem a rovina se otevírá k vodě. Když se vydáte do vnitrozemí, země se stáhne do Arkádie, vysokého a chladného kraje zalesněných hřbetů a vesnic přisedlých na svazích, kde hory mají vlastní počasí a tempo zpomaluje na délku pastýřské procházky. Lakonie, dále na jih, je přísnější. Pohoří Taygetos probíhá jejím hřbetem jako čepel a městečka pod ním mají ošlehanou, vojenskou důstojnost. Messénie na západním křídle se opět zjemní v olivové háje, které sbíhají k dlouhým písečným plážím a klidným zátokám, a Korintie na severním okraji si uchovává vzpomínku na isthmus, úzký krček pevniny, který kraj spojuje se zbytkem pevninského Řecka.

Dobrý den tady začíná brzy v Mykénách, kde Lví brána pořád hledí na rovinu, jako před třemi tisíci lety, její kamenné kvádry jsou pod dlaní drsné. Kolem poledne můžete být v Epidauru, kde antické divadlo se tak přesně vtiskuje do svahu, že šepot z nejnižší řady doletí až nahoru, a pak jet na jih, dokud se silnice nezúží směrem k Monemvasii. Tam se z moře zvedá jediná skála, s pevninou ji spojuje hráz a stará čtvrť šplhá po jejím líci úzkými uličkami, kam se dostane jen pěšky. Odpoledne nabízí Mani své věže, šedé a hranaté, stojící mezi křovím jako strážní, kteří zapomněli odejít. Každá zastávka žádá pomalejší tempo než ta předchozí a každá je tak blízko další, že pobřeží se nikdy nezdá daleko.

Právě pobřeží je to, kvůli čemu lidé zůstávají. Moře podél messénského břehu přejde z tyrkysové do hluboké modři v pár metrech a večer hrad v Methoni vrhá svůj stín přes vodu. Zůstat tady se snadno obhajuje. Přijedete kvůli jedné památce a zůstanete kvůli tomu, jak světlo leží na olivových terasách, kvůli chlebu a sýru snědeným na zdi přístavu a kvůli pocitu, že tento kraj odmění ty, kdo se zastaví, podívají se a vrátí.