Attica

Attika se mění každých několik kilometrů jízdy, ovšem spíše v tom, jak lidé území využívají, než v krajině samé. Střed Athén je hustý a hlučný, s panelovými domy nalepenými na hřbet Akropole a bzukotem skútrů v každé úzké uličce. Jakmile zamíříte na sever, nálada zjemní. Kifisia má stinné bulváry, staré vily za železnými branami a kavárny, kde lidé vysedávají nad kávou celou hodinu. Na západ krajina houstne v průmyslovou a praktickou, kolem Pireu, kde jeřáby, kontejnerová nádvoří a přístaniště trajektů dělají z přístavu především pracoviště a až potom výhled. Na východ od města leží rovina Mesogeia, plochá a suchá, s bledými jizvami mramorových lomů na svazích hory Pentelikon. Dále na jih se pobřeží otevírá do zálivů a saronské ostrovy Aigina a Hydra leží u pobřeží jako samostatná země.

Den tu může začít na holých svazích Hymettu, kde se o vaše boty zachytává tymián a divoký šalvěj, zatímco město se pod vámi rozprostírá v oparu bílé a terakotové barvy. Kolem poledne můžete být v uličkách Plaky, procházet kolem stánků s koženými sandály a plechovkami koření, nebo stát na centrálním trhu mezi rybáři, kteří vykřikují ranní úlovek. Odpoledne vede silnice na jih podél pobřeží kolem malé laguny ve Vouliagmeni, kde je voda tak čistá, že prosvítá skálu pod sebou, a dál k Sounionu, kde útesy padají přímo do moře, které mění barvu podle oblačnosti. Večer může přinést krátkou plavbu z Pireu, loď se jemně houpe, když světla pevniny mizí a z tmy se vynořuje ostrovní přístav.

To, co v paměti zůstává, je kontrast mezi přeplněnými ulicemi a otevřenou krajinou, do které se lze dostat během necelé hodiny jedna od druhé. Attika nenabízí jediný pohlednicový výhled. Nabízí posloupnost krajin, každá s vlastním tempem, a pobřeží je částí, která dělá zbytek regionu zasloužilým. Když na konci dne odjíždíte, už plánujete návrat: chcete ještě jedno ráno na kopci, další odpoledne u vody a pomalejší večer v jedné z těch kaváren na severu, kde nikdo nevypadá, že by spěchal domů.