England

Anglie se nemění postupně, spíše náhle, a ty přechody přicházejí spolu se silnicí. Na severu se země semkne do fellů a vysokých vřesovišť, kde vítr opírá o všechno svou váhu a statky jsou stavěny nízko a hranatě, aby mu odolaly. Jakmile přejedete penninskou páteř, údolí se otevřou do měkčí krajiny pastvin, kamenných zídek a říčních luk, s trpělivostí, která se hodí pro chodce rádi zastavující. Dále na jih se Midlands vyrovnávají do kanálových věží a tržních náměstí, kraje praktických cihel a tichého průmyslu. Křídové hřebeny jižní Anglie se nad živými ploty táhnou čisté a holé a jejich dlouhé stíny vyznačují staré cesty, zatímco východní Anglie leží otevřená a obrovská pod nebem, jako by bylo napnuté. Západní země se zužují k svému poloostrovu a s každou zatáčkou sílí pocit, že jste na okraji.

Každý den strávený kdekoli v Anglii obvykle začíná v tržním městečku. V Dales to může znamenat dlážděné náměstí s kamenným křížem, pekařskou frontu, která se pohybuje tempem rozhovoru, a řezníka, který ví, ze které farmy pochází každé jehněčí. Katedrální města jako Durham nebo Lincoln se tyčí nad střechami s vahou, která ulice pod nimi působí v porovnání důvěrně. Kamenné kostely stojí uprostřed polí, jejich hřbitovy se mírně nakláněj, jak se půda sedá. Ve vnitrozemí řeky vinou přes zavlažované louky, kde volavky dlouho stojí bez pohnutí, a pěšiny je přecházejí přes dřevěné přechody hladké od pohybu generací bot.

Pobřeží dodává Anglii nejostřejší kontrasty. Na northumberlandském pobřeží stojí hrady proti otevřenému moři a písek se táhne na míle bez jediné stavby na dohled. Podél jurského pobřeží v Dorsetu odkrývají útesy vrstvy hornin, které se čtou jako stránky velmi staré knihy, a hledači zkamenělin procházejí přílivovou čárou se skloněnou hlavou. Dále na západě se kornwallské přístavy ukrývají v strmých údolích, jejich lodě vytažené nad hranici přílivu, a útesové stezky vás vedou kolem čerpacích strojoven, jejichž komíny stále stojí na mysech. Nic z toho se nezdá být odděleno od vnitrozemí. Stejný kámen, stejné živé ploty a stejné suché počasí spočívají nad oběma a jediné odpoledne vás může přenést z kopců k vodě, aniž by krajina ztratila svou nit.

Většina návštěvníků opouští Anglii se seznamem míst, která chtěli vidět, a několika, na která si nečekaně vzpomenou. Co přetrvává, je pocit, že byli v zemi, která drží svou historii blízko povrchu, ve zdech, vzorech polí a zvonech kostelů, které zvoní napříč údolím. Je snadné si v duchu naplánovat návrat, znovu projít stejnou cestou v lepším světle a zvolit jinou stezku přes vřesoviště. Touha zůstat se zřídka týká jediného výhledu. Pramení ze způsobu, jakým jedna krajina ustupuje další, a z pocitu, že toho je vždy víc, jen za další zatáčkou silnice.