Tuscany

Kraj se mění, jak se jím pohybujete, a změny jsou většinou spíše povahové. Severně od Florencie se země zhušťuje do podhůří Apenín, s kaštanovými háji a kamennými vesnicemi, kde vzduch voní kouřem z ohně a mokrým listím. Směrem na jih a západ se údolí Arna otevírá do teras olivovníků a vinic a kopce Chianti nabývají své známé podoby: vinice v pravidelných řadách, statky v krémové a okrové barvě, každý hřbet korunovaný tmavou špičatou věží nebo jedinou věží. Dál na jih se Val d'Orcia rozšiřuje a vyprazdňuje, její jílovité svahy jsou bledé a erodované, přes ně jsou nakresleny řady cypřišů jako tužkové tahy. Směrem k moři krajina zplošťuje a divočí, maremmské křoviny ustupují dunám, mokřadům a dlouhým tichým plážím, kde bílí volavky stojí nehybně v mělčině.

Den strávený tady si vyžaduje jen málo kromě pomalé chůze. V Sieně cihly staré části města v odpoledním světle zhnědnou do medové barvy a mušlovitě tvarované náměstí se jemně sklání k městské věži, jako by se každý na něm nakláněl, aby naslouchal. Volterra na své holé vyvýšenině voní jemně kamenným prachem z dílen z alabastru, kde řezbáři dodnes ručně tvarují malé bledé misky. Lucca vám dovolí projít po vrcholu jejích nedotčených hradeb, stíněných platany, s výhledem na střechy a zvonice. Pak se vydejte silnicí na západ k pobřeží, kde je moře mělké a kavárny na promenádě podávají kávu v tlustých bílých šálcích. Zachovejte tam stejné nespěchající tempo a den se natáhne bez námahy.

To, co s vámi zůstane, není tolik jeden konkrétní výhled jako přání zůstat déle. Kraj odmění cestovatele, který se zdrží: druhou sklenku vína na terase statku, dopoledne ve vesnici na kopci, kam nemusíte nikam spěchat, pozdní procházku podél mořské zdi, když se světla rozsvěcují napříč vodou. Dokonce i cesta zpět, s kopci blednoucími v zrcátku, působí jako součást návštěvy, nikoli jako její konec. Toskána je nejštědřejší, když ji nikdo neprožene v zápřahu, a touha vrátit se je jednoduše krajina, která žádá, aby se na ni podívali znovu, pomalu, ze stejného hřbetu.