Campania

Neapol je změť nad sebou se tyčících balkonů a prádla nataženého mezi fasádami, mezi nimiž se prohánějí skútry úzkými uličkami, kde se zdá, že vchody do kostelů ústí přímo na chodník. Opustíte-li město směrem na jih, krajina se uvolní. Sorrentský poloostrov si na strmých svazích udržuje sady, zdi teras a řady citrónovníků, zatímco amalfské pobřeží se zužuje v útesy, schody vytesané do skály a vesnice, které vypadají, jako by byly spíš nalité po svazích, než postavené na nich. Dále na jih je Cilento divočejší a tišší; jeho kopce se svažují k prázdným plážím a olivovým hájům, které se obdělávají již po staletí. Ve vnitrozemí má rovina kolem Casertu jiný ráz: plošší, zemědělštější a nespěchavý, s rytmem polních cest a tržních městeček.

Den zde může začít v Pompejích, kde do dlažby stále vjíždějí koleje vozů a zaniklé město promlouvá skrze vchody, malované zdi a obroušený okraj kašny. Odpoledne jste možná zpátky v autobuse nebo v pomalém vlaku směrem k moři, zastavíte se u pultu v Neapoli pro něco smaženého nebo sladkého a těsto vám při chůzi padá v šupinkách na ruce. Do Positana se nejlépe dostanete pěšky, po útesové stezce, kde se město pod vámi při stmívání promění v roztroušená osvětlená okna. Ischia a Procida leží u pobřeží jako nízké zelené obrysy a k nim vede jedině moře; jeho stopa za lodí kreslí bledou čáru. Pobřeží mezi Amalfi a sorrentským cípem odmění toho, kdo jde pomalu: kavárenský stolek, vůně soli a nafty ve větru a zvuk vln, které tlučou do skal pod silnicí.

Lidi se sem vracejí spíše kvůli tomu, jak region drží své protiklady pohromadě, než kvůli jedinému výhledu: ruiny vedle dopravy, terasy vedle továren, jasné pobřeží vedle temných vnitrozemských údolí. Zůstanete-li druhou noc, začnete si všímat zvonů, zvláštní kvality večerního světla nad zátokou a toho, jak se soumrak snáší na Vesuv a jeho svahy zfialoví dřív, než se na druhé straně vody rozsvítí lampy. Pobřeží je stejnou součástí Kampánie jako město a touha tam zůstat obvykle přetrvá cestu domů.