Epirus

Vydáte-li se na východ, země se zvrásní do hřbetů. Zagorské vesnice sedí na horských ramenech, jejich střechy jsou kryté šedou břidlicí, spojují je dlážděné stezky a klenuté kamenné mosty přes soutěsky, které se hluboko zařezávají do skály. Dále na jih si Ioannina uchovává své jezerní pobřeží, město nízkých domů a úzkých starých uliček kolem vody, která ráno často leží pod mlhou. Směrem na západ nálada povolí. Olivové terasy se svažují k Jónskému moři a pobřeží se u Preveze mění z útesů v laguny, kde solné pánve a brodivé ptáci dělají vzduch plošším a prostornějším. Každá část má svůj vlastní ráz: v horách přísný, u jezera domácký, k moři otevřený.

Den zde může začít v Ioanninë, kávou ve staré čtvrti a procházkou podél jezera k malému zalesněnému ostrovu, kde pod platany stojí klášter a několik kamenných cel. Kolem poledne už můžete jet horskou silnicí nad soutěskou Vikos a dívat se dolů na vápencové stěny, s řekou jako nitkou na dně. Odpoledne v Metsovu znamená koupit sýr uzený dřevem přímo z pultu obchodu a cítit vítr stoupající z průsmyku. Pak silnice klesá k pobřeží. V Pargě bílé domy šplhají na kopec nad zátokou čisté zelené vody a v Syvotě se malé lodě jemně opírají o skály, zatímco taverny grilují rybu a ochucují ji citronem a olivovým olejem. Moře je ráno studené a v polovině dne teplé a světlo na vodě se mění každou hodinu.

Co zůstane v paměti, je posloupnost: studená řeka, břidlicové střechy, jezerní mlha a pak sůl na kůži. Epirus se neukvapuje, aby se ukázal, a lidé, kteří odjíždějí, často zjistí, že plánují návrat, ještě než dojedou na hlavní silnici. Přání je prosté: zůstat ještě jednu noc, projít ještě jednu stezku nad soutěskou, sledovat, jak se pobřeží mění barvu z terasy, za níž rostou olivovníky a hory jsou stále vidět přes rameno krajiny.