Corse

Západ je pobřeží ze skály. Kolem Piany a Porto Gulfu byla žula vytvarována do ploutví, oblouků a pěstí, které stojí přímo ve vodě, zatímco silnice nad nimi visí na zatáčkách jen s křovím a propastí mezi nimi. Dále na severu je Balagne mírnější, s terasovitými kopci olivovníků a citrusů, které klesají k malým přístavům a vesnicím zbarveným do medové barvy. Cap Corse, dlouhý prst mířící k Itálii, působí starším a klidnějším dojmem: páteř osad na strmých svazích, na jejichž mысech dodnes stojí strážní věže postavené proti pirátům. Východ je opět jiný: dlouhý pruh rovné země pod horami, laguny, písek a pomalá ústí řek, kde je moře mělké a teplé. Jih zbledne. Bílé vápencové útesy Bonifacia spadají kolmo do průlivu a země za nimi, Alta Rocca, je rozlehlá a drsná, posetá pravěkými menhiry a žulovými vesnicemi. Ve vnitrozemí se země zvedá do Niola a údolí Restonica, kde borové lesy stoupají k vysokým jezerům a vzduch voní pryskyřicí.

Den tu obvykle začíná v makii, husté změti myrty, rozmarýnu a cist, která pokrývá velkou část ostrova a dává mu jeho vůni. V polovině dopoledne můžete být v Ajacciu, městě ze šedého kamene a vysokých okenic, které tiše uchovává své napoleonské souvislosti; přístav je živý a kavárny na Cours Napoléon plné hovorů. Corte má úplně jiné tempo: město postavené na žulovém ostrohu, jehož citadela se tyčí nad řekou Restonica, kde studenti a pastevci sdílejí stejné tržiště. Bonifacio vyžaduje více úsilí: schodiště vytesané do útesu vede dolů do přístavu lemovaného hradbami, které jako by vyrůstaly ze skály. Oběd tvoří uzeniny, sýr z ovčího mléka a chléb jedený pomalu. Odpoledne se silnice vine kaštanovými háji nebo podél pobřeží a někde malá písečná zátoka obarví vodu do barvy skla. Večer žulové stěny zachytí světlo a zhluboka oranžově zrudnou a vzduch chladne, zatímco vůně křoví znovu sílí.

Korsika nevynahrazuje spěch. Její silnice jsou pomalé, města malá a krajina se mění tak rychle, že jediné odpoledne vás může přenést z vysokého borového lesa na pobřeží růžové skály. Ti, kdo odjíždějí, často zjistí, že už plánují návrat, a myslí méně na to, co viděli, než na zvláštní ticho hor nad mořem. Ostrov si lidi drží právě takto: světlem na žule, šuměním větru v makii a pocitem, že země je mnohem starší než kterákoli cesta, která jí prochází.