İstanbul

Provincie se nechová jako jediné město. Na evropské straně procházejí staré hradby čtvrtěmi, kde země strmě stoupá od Zlatého rohu, a uličky jsou tak úzké, že dodávka dokáže zdržet dopravu na minuty. Na druhém břehu, na asijské straně, působí město volněji a zeleněji, s nábřežními promenádami, rybími restauracemi a dřevěnými domy nakloněnými k průlivu. Dále na sever se Bospor zužuje mezi zalesněnými svahy a starými rybářskými vesnicemi a pobřeží tvoří řadu malých zátok, stánků a zahrad na svazích. Na jih leží v Mramorském moři ostrovy, kde se tempo zpomaluje na zvuk kopyt na kamenné dlažbě a cinkání zvonků jízdních kol. Každá část má svou vlastní povahu a přesun mezi nimi lodí tvoří velkou část potěšení.

Den tu obvykle začíná na trajektu. Odjeďte brzy z Eminönü, když rybářské lodě ještě vykládají ryby a voda pod mosty je šedozelená. Projděte se nahoru Balatem, kde jsou fasády přemalované vybledlými modrými a okrovými barvami, a zastavte se na simit a černý čaj v kavárně s bukovými židlemi postavenými na chodníku. Odpoledne přejeďte do Kadıköy, kde uličky trhu voní olivami, ovčím sýrem a grilovanou makrelou a na lavičkách u náměstí sedí studenti. Později vezměte pomalou loď do Üsküdaru a sledujte, jak se podél asijského břehu rozsvěcují světla, zatímco přes vodu doléhá volání k modlitbě. Severní okraj provincie nabízí úplně jiný den: les se spouští k skalnatým zátokám, voda je chladnější a tmavší než v průlivu a rybáři na molu opravují sítě, aniž by vzhlédli k návštěvníkům.

Za večera otázka zřídka zní, zda odejít, ale spíše jak zůstat déle. Poslední loď domů veze lidi, kteří strávili den přesunem mezi kontinenty, aniž by se museli jednou spěchat. Provincie vyžaduje trpělivost, trochu chůze a chuť k všednímu, a na oplátku nabízí město, které má svou minulost blízko a své moře ještě blíž. Kdo sledoval, jak trajekty za soumraku klouzají průlivem, pochopí touhu vrátit se a začít den znovu z vody.