Norway

Norsko se zužuje a prohlubuje, jak se posouváte na sever. Jih, kolem Osla a Oslofjordu, je krajina lesnatých údolí a malých měst postavených na svazích kopců, kde se terén valí natolik, aby naznačoval zemědělství, kde si lze představit osídlení rozprostírající se do vnitrozemí od vody. Posuňte se západním směrem k pobřeží a terén se stává dramatičtějším. Fjordy začínají poblíž Bergenu—hluboké řezy, kde se hory zvedají téměř kolmo z moře, jejich stěny jsou tak strmé, že se vesnice drží na okraji vody, protože není nikde jinde stavět. Města zde, jako Flåm a osady Geirangerfjordu, existují v prostoru mezi skalou a mořem. Dále na sever, za Trondheimem, se krajina otevírá do něčeho divočejšího. Hory se stávají ostřejšími, údolí užší, pocit lidské přítomnosti menší. Až se dostanete na Lofotské ostrovy a do dalekého severu, krajina se stala něčím úplně jiným—granitové vrcholy vyrůstající z moře, arktické světlo, které v létě nikdy zcela nezmizí, místo, kde se zdá, že se země stále rozhoduje, co chce být.

Den v Bergenu začíná deštěm na dlaždicích a vůní ryb z přístavu. Staré hanzeátské skladiště lemují vodu, jejich dřevěné fasády vybledlé do šedi, a lidé se mezi nimi pohybují s kávou a rozhovorem. Dále do vnitrozemí se město strmě zvedá po svazích kopců, kde se mezi stromy nacházejí dřevěné domy v jasných barvách. Na severu, v Tromsø, je rytmus jiný—Arktida určuje den. V zimě je tma úplná a obloha se stává krajinou, někdy zaplněnou zeleným světlem. V létě slunce sotva zapadá a den se stává nekonečným, vyčerpávajícím, nemožným prospat. Na samotné zemi, daleko od měst, znamená den procházku březovým lesem, kde je půda měkká od mechu, překročení řek, které tekou čisté a studené, lezení na hřebeny, odkud vidíte padesát kilometrů všemi směry. Ticho je skutečné. Obloha je obrovská. Počasí přichází rychle a změní všechno.

Pobřeží není odděleno od Norska—je to to, co Norsko je. Fjordy nejsou scenérie uspořádaná k prohlížení; jsou to, jak země dýchá, jak se voda a skála dohodly na sobě po deset tisíc let. Zůstat zde znamená přijmout, že krajina vás snadno neakomoduje, že krása není pohodlí, že den strávený chůzí v dešti a větru a návratem do malé místnosti s ohněm není přestávka od života, ale způsob, jak jej pochopit. Přání zůstat nepochází z dokonalosti, ale z uznání—že toto je země, která nebyla pro návštěvníky změkčena, která zůstává sama sebou, obtížná a jasná a zcela sama sebou.