Møre og Romsdal

Kraj se během cesty proměňuje. Sunnmøre na severozápadě hledí do otevřeného moře. Jeho města stojí na skále a na malých ostrovech a vítr vyšplhá ulicemi s vůní řas a studeného železa. Romsdal na jihovýchodě se obrací do vnitrozemí. Jeho údolí se zužují a stahují, řeky hučí tavným sněhem a statky se přichycují k terasám vyťatým do svahů, které se zdají být příliš strmé pro cokoli jiného než kozy. Mezi oběma oblastmi se pobřeží rozvolňuje v roztroušené nízké ostrovy a skerry, kde krajina vypadá, jako by ji počasí dlouho zapomnělo. Každý přechod působí méně jako změna mapy a více jako změna nálady.

Města mají svůj vlastní temperament. Ålesund se tyčí z bledého kamene a dlaždicových věžiček nad přístavem a jeho ulice mají pečlivý, ozdobný ráz místa, které se po požáru znovu vybudovalo s jistotou. Molde leží na svahu nad vodou s výhledem přes fjord na dlouhou řadu zubatých štítů, jež odpoledne chytají světlo. Kristiansund se rozprostírá na několika ostrovech spojených mosty a tunely, jeho dřevěné domy natřené vybledlou červení a žlutí. Strávíte-li den putováním mezi nimi, poobědváte rybí polévku u okna s výhledem na nábřeží, sledujete, jak malé lodě narážejí o své kotviště, a cítíte, jak se tvar města ohýbá kolem moře. Dále do vnitrozemí se silnice do Geirangeru šplhá serpentinami kolem vodopádů, které padají jako tenká bílá vlákna, a fjord hluboko pod vámi přechází z zelené do hluboké modré, jak se nad ním přesouvají mraky.

Co vám zůstane v paměti, je pocit vzdálenosti, která nikdy docela nevyznívá cize. I uprostřed kraje je moře vždy blízko a hory jako by pořád pozorovaly vodu. Když odjíždíte večer, světlo leží nízko nad fjordem a štíty pomalu fialovějí, a sami si už plánujete návrat: další ráno na Atlantické silnici, další pomalou jízdu údolími, další pokus naučit se jména ostrovů. Møre og Romsdal nežádá, abyste jej obdivovali najednou. Žádá, abyste v něm zůstali, a je dost trpělivé, aby počkalo, až pochopíte proč.