Sicily

Sicílie mění svůj ráz, jak cesta zatáčí. Západ je suchý a větrem ohlazený, s vápencovými kopci, tmavými vinnými sklepy kolem Marsaly a středověkými uličkami Erice, které sedí v oblacích nad nížinou. Když se člověk vydá na sever a do vnitrozemí, země se zvedá do pohoří Madonie, kde dubové lesy a ovčí stezky nahrazují olivové háje. Střed je krajina pšeničných polí a holých hliněných kopců, s opuštěnými sirnými doly a statky, jejichž omítka popraskala na slunci. Východ je opět jiný. Černé svahy Etny dominují všemu a stará lávová žula Catanie lemuje její ulice šedí. Na jihovýchodě barokní města Val di Noto nesou své balkony na vyřezávaných tvářích a groteskních postavách a poblíž Agrigenta stojí chrámy na hřebeni nad mandloňovými stromy.

Dobrý den tady začíná brzy. V Syrakusách je ostrov Ortygia ještě tichý, než se otevře trh, a světlo se od přístavu láme v dlouhých pruzích na medově zbarvený kámen. Rybáři na nábřeží spravují sítě, zatímco pekaři vynášejí plechy s pečivem na ulici. Později vede silnice do Palerma podél severního pobřeží a město se otevírá v hluku a barvách: trhy, zvony kostelů, talíř arancini snědený ve stoje. O kus dál sedí Cefalù pod svou skálou, rybářské čluny vytažené na písek a staré uličky strmě stoupají ke katedrále, která chytá odpolední slunce. V Catanii je večer vyhrazen granitě a procházkám po ulicích z černého kamene, přičemž hora je vidět na konci každé příčné ulice.

Co zůstává, není tolik jeden konkrétní výhled, jako způsob, jakým si ostrov udržuje své vlastní tempo. Opouštíte město s pocitem, že jste mu porozuměli jen z poloviny, a chcete se vrátit ke kameni, soli a světlu moře. Pobřeží s malými přístavy a dlouhými prázdnými plážemi je součástí tohoto přání, nikoli samostatnou atrakcí. Zůstat déle znamená sledovat, jak se solné pánve za soumraku znovu zbarvují do růžova, a pochopit, proč lidé, kteří Sicílii opouštějí, tak často začnou plánovat svůj návrat.