Schleswig-Holstein

Země se mění se svým charakterem, jakmile ji procházíte. Na západě leží nízká a otevřená marš Dithmarschen a frísko na severu, její pole protínají odvodňovací příkopy a vesnice stojí na umělých návrších, které kdysi držely statky nad bouřkovými přílivy. Vítr zde nikdy docela neustává. Směrem na východ se země zvedá do morénových kopců Holštýnského Švýcarska, kde bukové lesy sbíhají k čistým jezerům a silnice se vine a klesá přes pastviny. Ještě dále na východ je baltské pobřeží samé zálivy, s malými zátokami, jachetními přístavy a červenými cihlovými hanzovními městy, která se obracejí k vlastním přístavištím. Směrem k hamburským hranicím se nálada opět mění, s předměstskými obcemi, širokými silnicemi a pomalu tekoucí hnědou Labí, která vede podél nich.

Den zde bývá utvářen vodou. V Husumu je úzký přístav plný starých plachetnic a šedé domy podél nábřeží mají klid města, které kdysi žilo ze obchodu se sledi. Schleswig, dále ve vnitrozemí, nabízí katedrálu a barokní zámek Gottorf, položené vedle dlouhého fjordu podobného zálivu Schlei, a procházka jeho uličkami je pomalá a příjemná. Cihlové brány a věže kostelů Lübecku se tyčí nad kanály a kavárny podávají marcipán a silnou kávu ve stejné míře. Projdete-li však hrází na okraji marše, den se zjednoduší: nebe, tráva, vůně soli a ovcí a plochý lesk přílivu, který se vrací přes písek.

Co zůstává v paměti, je pocit kraje, který se nikdy nesnažil být dramatický, a právě proto je o to podmanivější. Pobřeží není oddělenou atrakcí umístěnou na okraji mapy. Je to to, co vnitrozemským městům dává důvod existence, a to, s čím se o staletí přeli jak farmáři z marše, tak baltští námořníci. Odjezd odtud připomíná méně opuštění cíle a více sestup z hráze se zjištěním, že voda se tiše posunula, a chuť sledovat, jak se zase vrací.