Azores

Východní část je nejobydlenější. Pole jsou rozdělena do čtverců tmavými kamennými zídkami, krávy se pasou těsně u silnice a staré městečka se šplhají do terас dlážděných uliček a pastelových domů s bílými okenními rámy. Střed působí starším a vlhčím dojmem. Silnice se kroutí vzhůru lesem cedrů a stromových kapradin k okrajům kráterů, kde uvnitř kuželů leží jezera a mraky spočívají na hřebenech jako víko. Západ je nejklidnější. Vesnic je málo a jsou daleko od sebe, útesy jsou kolmé a pocit, že jste dosáhli okraje mapy, přichází postupně, s menším počtem aut a delšími tichy na silnici.

Den v tomto kraji obvykle začíná v přístavním městečku, kde muži na nábřeží spravují sítě a kavárna se otevírá brzy, aby podávala kávu v malých skleněných šálcích. Chléb se ještě ráno peče a sladké bochníky jsou husté a lehce vonící kouřem. Odtud krajina volá k chůzi. Pobřežní stezky vedou po vrcholcích útesů a dole moře proniká do černých skalních tůní a přirozenými oblouky, takže nahoru stříká bílá pěna se zvukem, který se nese na velkou dálku. Ve vesnicích u starých sopečných pramenů se tradiční dušené maso stále připravuje v hliněných hrncích, zakopává se do teplé země na několik hodin a v poledne se vytahuje ven, když z něj stoupá pára. Ve vnitrozemí leží čajové plantáže v úhledných zelených řadách a farmářské obchody prodávají sýr, med a tmavý ostrovní chléb bez zbytečných řečí.

Po takovém dni nezůstává v paměti jediný výhled, ale způsob, jakým region přechází mezi svými částmi: pastviny ustupují lesu, les kráterovému jezeru a jezero pobřeží tak strmému a tak prázdnému, že vypadá, jako by patřilo počasí. Moře tu není kulisou. Je důvodem, proč se silnice stáčejí, proč domy stojí obrácené dovnitř a proč chléb přichází teplý. Každý, kdo v Azorech stráví několik dní, obvykle odjíždí s pocitem, že byl mírně odloučen od zbytku světa, a s přáním zůstat o něco déle a sledovat, jak mraky klesají přes útesy.