Kissamos

To podstatné o Kissamos

Tam, kde Bílé hory klesají k Libyjskému moři, lemuje kamenné nábřeží přístavní město své rybářské čluny. Domy se nahromadily na svahu ve vybledlé okrové a bílé. Světlo zde zůstává dlouho.

Kissamos nejlépe poznáte pěšky, v časných ranních hodinách, než přijde vedro. Ulice se zužují, jak stoupají od vody, a mění se v úzké uličky, kde se balkony nakláněji k sobě a vůně kávy a nafty stoupá z nábřeží. Starší muži sedí před kafeneia s růžencem v rukou a ženy zametají schody, než se první dodávka protáhne úzkou ulicí. V poledne kámen zadržuje teplo a město utichne, okenice napůl zavřené. Večer se všechno obrátí. Náměstí se plní, světla v přístavu se rozsvěcují jedno po druhém a hřbety za městem přecházejí z šedé do fialové, zatímco moře pod nimi zůstává barvy cínu. Nic zde není zařízeno pro návštěvníky. Město jednoduše dodržuje své vlastní hodiny a ty se naučíte poznávat tím, že zůstanete dost dlouho v klidu, abyste je slyšeli.

Krajina kolem Kissamosu vysvětluje většinu věcí sama. Na západ od města pobřeží pokračuje k Falasarně, kde se táhne dlouhá bledá pláž vedle zbytků starověkého přístavního města; jeho vytesané kameny a vylomené schody vystupují z písku, jako by se moře teprve nedávno stáhlo. Dál na moři se poloostrov Gramvousa zvedá s benátskou pevností nad plochým ostrůvkem a lodě, které ho obeplouvají, vezou stejné od soli ztuhlé posádky, jaké pracují na kissamoském nábřeží. Na severu se laguna u Balos mění v mělkou a neskutečně bledou vodu, jejíž písečné mělčiny se rozprostírají napříč hladinou, která pokaždé jinak zbarvuje každý mrak. Nejde o oddělené atrakce nanizané podél silnice. Jsou to okraje světa jednoho města, dosažitelné stejnými cestami a řeč o nich se vede ve stejných kuchyních.

Pobyt, který vám zůstane v paměti, je ten, který obsahuje obyčejné věci: chléb z pekárny, stále teplý za svítání, olivový olej nalitý na rajčata u prostého stolu, pomalou procházku zpět vzhůru od přístavu, když poslední světlo opouští hory. Kissamos od nikoho mnoho nežádá. Nabízí nábřeží, kopec starých střech, pobřeží, které se stále znovu proměňuje, a moře, které je jednoduše součástí města, a ne něčím, co se má spotřebovat cestou. Touha zde zůstat pochází právě z tohoto tichého výměnného vztahu, z pocitu, že město to dělá už velmi dlouho a bude to dělat dál, ať se díváte nebo ne, a že byste opravdu velmi chtěli být přítomni, až to bude dělat.