South Aegean

Region není jednotný celek. Jeho severní ostrovy, Kykladské, jsou ty, které si většina lidí představí: nízké krychlové domy naskládané nad vodou, větrné mlýny na holých hřebenech a krajina, která je tím přísnější, čím dál je od pevninských přístavů. Směrem na východ a jih se do Dodekanéských ostrovů charakter mění. Kamenná zástavba tu působí starším dojmem, s benátskými věžemi a šedými hradbami Johanitských rytířů, horskými vesnicemi postavenými vysoko proti větru a ostřejším pocitem, že za obzorem leží turecké pobřeží. Rhodos a Kos nesou tíhu opevněných starých měst a středověkých uliček, zatímco menší ostrovy dál od pevniny si zachovávají pomalejší tempo. Každý úsek moře jako by patřil jinému století.

Den tu obvykle začíná brzy. Vezmete-li trajekt nebo caique na sousední ostrov, dopoledne uplyne na nábřeží, kde rybáři spravují sítě a stařík prodává fíky z dřevěné bedny. Ve městě se uličky zúží na šířku ramene a bez varování se stáčejí, takže mapa zmizí v kapse a místo ní se najde pekárna. Odpoledne patří pobřeží: oblázkové zátoky s vodou tak čistou, že je vidět na vlastní nohy, taverny, které přinášejí grilovanou chobotnici na papíře, a útesové stezky, jež vedou vysoko nad mořem a klesají k malým plážím bez jakékoli silnice. Večer přináší náměstí, zvony z kostelní věže a pomalou procházku zpět podél přístavu, zatímco se v domech rozsvěcují lampy.

To, co zůstává v paměti, není jediný výhled, ale rytmus tohoto místa: vítr, který odpoledne rachotí okenicemi, způsob, jakým rozhovor zvolna plyne u kávy, a pocit, že každý ostrov má cestičku vedoucí k místu, kam jste ještě nedošli. Odjezd nepůsobí jako odchod, spíš jako přerušení. Moře je téměř vždy na dohled, a to je dostatečný důvod zůstat déle, než jste plánovali, a sledovat, jak se stejné světlo odráží od vody a pokaždé je trochu jiné.