Mexico

Mexiko se rozprostírá od pouště k džungli, od drsné hrany Tichého oceánu k čistým mělčinám Karibiku, a země se zcela mění každých pár set kilometrů. Na severu, kolem Chihuahua a Duranga, se krajina otevírá do vysokých plošin, kde je světlo tenké a města vypadají, jako by byla vytesána ze samé země. Odpoledne se prach pohybuje ulicemi. Jižně odtud se Sierra Madre zvedá jako páteř z lesů borovice a hlubokých kaňonů, kde se vzduch zhušťuje a ochlazuje. Střední hornatina kolem Mexico City leží v nadmořské výšce, kde je obloha často šedá a město samo se zvedá a klesá – místo z kamene a vody, trhů a koloniálních fasád. Směrem na jih k Oaxace se hory skládají do údolí, kde původní jazyky stále formují ráno. Poloostrov Yucatán je úplně jiný: plochý, vápenec, pokrytý nízkou džunglí, která se zdá dýchat. Pobřeží – pacifická strana skalnatá a dramatická, karibická strana klidnější, voda barvy mezi zelenou a modrou – rámují celou zemi jako závorky.

Den v Mexico City začíná před úsvitem zvukem dopravy a prodavačů, kteří se připravují na trzích. Procházíte Coyoacánem nebo Romou, kolem koloniálních budov a street artu, a zastavíte se na kávu a pan dulce. Muzea obsahují předkolumbovský kámen a koloniální obrazy. Odpoledne jste zase v dopravě, nebo lezete po schodech pyramidy na okraji města. V Oaxace je rytmus pomalejší. Zócalo se při soumraku zaplní lidmi. Restaurace podávají mole negro a tlayudas. Světlo se na kamenech katedrály stává zlaté. V menších městech – San Cristóbal v Chiapasu, Guanajuato v hornatině – jsou ulice úzké a strmé a procházíte jimi pěšky, kolem kostelů a koloniálních domů natřených v odstínech růžové a žluté. Na pobřeží je den o vodě a horku. V Puerto Escondido se surfaři pohybují dovnitř a ven z Tichého oceánu. V Tulumu je Karibik dost mělký na to, abyste do něj mohli vykročit. Všude je cítit zápach kouře ze dřeva, kukuřice se mele, chilli se praží.

Mexiko vás drží, protože se nezjednodušuje. Země je starobylá a moderní zároveň, původní a koloniální, chudá a bohatá, hlučná a tichá v závislosti na tom, kde stojíte a v jakou dobu přijdete. Jídlo chutná, jako by bylo připravováno stejným způsobem po staletí. Lidé se pohybují s určitou vnitřní grácií. Světlo mění barvu kamene. Zjistíte, že zůstáváte déle, než jste plánovali, procházíte ulicemi, které jste neznali, sedíte v kavárně a sledujete, jak se den mění. Země vás nenutí, abyste jí rozuměli všemu najednou. Jednoduše trvá na tom, abyste věnovali pozornost.