St. Martin

Severní farnosti kolem Marigotu nesou břemeno francouzské správy a francouzského chuti. Přístav tam voní na naftu a croissanty. Kamenné budovy s okenicemi se dívají na vodu. Rybáři prodávají svůj úlov ze dřevěných stolů a trh se rozprostírá po ulici v přepravkách s christophenami a chlebovníky. Když se posunete na jih a východ, charakter se mění. Nizozemská strana kolem Philipsburgu je plošší, více komerční, s výletními loděmi kotvícími v moři a ulicemi uspořádanými do sítě. Ale když opustíte město, krajina se stává křovinami a slánými jezírky, s volavkami stojícími v mělké vodě a vzduchem, který se stává minerálním. Východní farnosti—Oyster Pond, Orient Bay—se cítí klidněji, více rozptýleně. Domy sedí na svazích s výhledem na útesy. Cesty se zužují. Vegetace se zhušťuje. Západní strana, směrem k Cul de Sac a Cupecoy, je ještě divočejší, s útesy a plážemi, které čelí atlantickým vlnám místo chráněného Karibiku.

Den zde se pohybuje mezi vodou a zemí bez ceremoniálu. Ráno byste mohli procházet přístavem Marigotu a sledovat návrat rybářských lodí, pak jet dvacet minut a najít se na pláži, kde je písek světlý a voda dost mělká na to, abyste mohli vykročit daleko ven. Města se nehlásí. Přijdete na místo a uvědomíte si, že jste v něm—shluk domů, krčma s rumem, kostel. Oběd se stane, když máte hlad, ne když se restaurace otevře. Odpolední světlo je ostré a bílé. Lidé se jím pohybují pomalu. Cesty stoupají a klesají bez varování. Z určitých míst na páteři ostrova vidíte oba břehy najednou—klidnou karibskou stranu a drsnější atlantický okraj. Vegetace je nízká a přizpůsobená soli a větru: akácie, tamarind, stoleté rostliny s tlustými listy. Vzduch chutná na sůl a nese zvuk vln z kterékoli strany, která je vám nejblíže.

Ostrov vám zůstane v paměti, protože se nepředvádí. Je to dvě země sdílející jednu krajinu, a tato dualita znamená, že nic není hotové nebo konečné. Můžete strávit dny pohybem mezi jazyky, měnami a způsoby organizace prostoru, ale ostrov sám zůstává těmito hranicemi nezměněn. Pláže se stejně krčí na obou stranách. Útesy leží ve stejné vodě. Přání zůstat nepochází z útěku, ale z textury běžného života zde—z konkrétního světla, konkrétního uspořádání kopců a pobřeží, ze způsobu, jakým může být místo rozděleno a přesto se cítit celistvě.