Martinique

Martinik se mění s každým úsekem silnice. Sever je strmý a vlhký, země hustého lesa na svazích Mont Pelée, kde je vzduch chladnější a mraky často zůstávají sedět na vrcholu. Jeho vesnice se přimykají k pobřeží a u Saint-Pierre ještě dnes ukazují ruiny starého města erupci z roku 1902 v popraskaných zdech a kamenných schodech, které nikam nevedou. Střed ostrova je rovinatější a rušnější. Třtina roste v dlouhých zelených blocích směrem k zálivu a dopravy přibývá kolem Fort-de-France, hlavního města, kde je přímořská třída pracovním přístavem a ulicemi se line vůně smažených pečiv a motorové nafty. Jih je sušší a otevřenější, s bledými plážemi, nízkým vápencem a drsnějším mořem na návětrných okrajích. Východ směrem k poloostrovu Caravelle je ještě tišší, s větrem tvarovanými stromy, malými zátokami a rybářskými čluny vytaženými na písek.

Dobrý den tu začíná brzy ve Fort-de-France, na krytém trhu, kde prodavači prodávají chlebovník, feferonky a sušené ryby z dřevěných stolů. Snídaně může být teplý accra, smažená placka ze solené tresky, jedená ve stoje u pultu. Z hlavního města stoupá silnice na sever mezi banánové plantáže a bambus, dokud vzduch nezchladne. V Saint-Pierre jsou divadlo a sklady otevřené obloze a černý kámen je pod dlaní teplý. Na oběd by mohlo být colombo, pomalu dušené kari z kozy nebo kuřete s ostrým kořením, podávané na terase nad vodou v Le Prêcheur. Odpoledne vás odbočka na jih zavede do rumové palírny ukryté mezi zdmi staré cukrovarnické továrny, kde měděné kotle vydechují sladký, těžký zápach a třtinová pole se svažují k moři. Večer světlo leží nízko nad zálivem a cesta zpět vede kolem mangrovů, jejichž kořeny stojí v hnědé vodě.

Nezůstává v paměti jediný výhled, ale posloupnost výhledů, způsob, jakým se země skládá a otevírá. Hora drží mraky a les, rovina drží třtinu a dopravu, pobřeží si uchovává své malé rituály rybolovu, chleba a hudby za večera. Odjíždíte s chutí limetky a dýmu na rukou a s pocitem, že ostrov uspořádaly spíš jeho silnice než jeho mapy. Touha zůstat pochází z pobřeží samotného: z tichých pláží na východě, z vln na jihu, z pomalých rybářských vesnic, kde nikdo nespěchá. Je to region, který si žádá čas, a odměňuje ho jakousi nespěšnou pozorností.