Istria

Ve vnitrozemí se země zvedá do zvlněné plošiny suchých kamenných zídek, dubových lesů a olivových hájů, kde vesnice leží na kopcích, jako by byly vybrány kvůli výhledu na pole pod nimi. Západní pobřeží je jiné: rovnější, víc obdělané, mozaika vinic, půdy barvy tabáku a rybářských přístavů, kde na nábřežích sušící se sítě. Jih nese tíhu dějin. Pulský římský amfiteátr se téměř nečekaně zvedá nad městským provozem a jeho kamenná sedadla dodnes chytají světlo tak, jako před dvěma tisíci lety. Mezi těmito oblastmi se nálada mění rychle. Úsek zemědělské půdy může náhle ustoupit výhledu na otevřenou hladinu a městečko na kopci může působit jako jiná země než přístav pod ním.

Dobrý den tu obvykle začíná ve vnitrozemí. K hradbám Motovunu se vystoupá strmou uličkou a z vrcholu se před očima rozvine údolí řeky Mirny ve vrstvách zeleně a okru, na obzoru šedá linie pohoří Učka. Kámen je chladný i uprostřed dne a městečko je tak tiché, že je slyšet otevírání okenice o dvě ulice dál. Později silnice klesá k pobřeží do Poreče, kde šestistoletá bazilika uchovává mozaiky ve zlatě a hlubokém modrém, které jako by zářily zevnitř. Dále na západ Rovinj šplhá na skalnatý poloostrov, jeho staré domy se naklánějí nad úzkými uličkami, jež končí u zvonice nad vodou. Pozdě odpoledne sejděte k přístavu a sledujte, jak rybářské lodě jemně narážejí do kamene. Mezi městy míjí pobřežní silnice borovice a dub cesmína, pak se rozevře do malých oblázkových zátok, kde je moře tak průzračné, že skály na dně působí jako stíny.

V paměti nezůstává tolik seznam památek jako rytmus pohybu tímto krajem: ticho vrcholu kopce za úsvitu, teplo vápence pod nohama, chuť místního olivového oleje a vína u dlouhého stolu s mořem kdesi za stromy. Když z Istrie odjíždíte, myslí už přemýšlíte o další zatáčce, další vesnici na hřbetu, další zátoce, kde voda vypadá nemožně. Je to kraj, který láká k delšímu pobytu, než jste plánovali, a zanechává dojem, že vždy existuje ještě jedna cesta, která stojí za to, než den skončí.