Colón Province

Samotný Colón je mřížka betonu a vybledlých dřevěných arkád, jejíž ulice jsou plné nakupujících, kteří z Volné zóny vynášejí krabice – je to jedna z největších svého druhu na světě. Vzduch voní naftou, smaženým těstem a solí. Směrem do vnitrozemí k jezeru se tempo zpomaluje. Kopce se zvedají zeleně a husté, komory hučí ruchem lodní dopravy a vesnice podél řeky Chagres si udržují vlastní rytmus: děti loví ryby z břehů a voda plyne hnědá a klidná. Podél pobřeží na východ se krajina otevírá do širokých zátok, pláží lemovaných palmami a rybářských osad, kde domy stojí na kůlech a jsou natřeny vybledlými modrými a žlutými barvami. Každý úsek působí jako samostatná země, spojená jen jedinou silnicí a nespěšným rytmem Atlantiku.

Portobelo začíná dopoledne kamenem. Španělská pevnost San Lorenzo stojí na skalnatém útesu nad ústím řeky Chagres, její zdi jsou porostlé mechem a moře se o skály dole bělavě láme. Když sejdete do města, celnice a kostel San Felipe stojí blízko sebe na nábřeží a v kostele je tmavý dřevěný Kristus, který každý rok přitahuje poutníky. Santa Isabel nabízí jiné odpoledne: dlouhou světlou pláž, několik otevřených restaurací podávajících smaženou rybu a kokosovou rýži a možnost jen sedět ve stínu a sledovat příboj. Loďky vyplouvají k ostrovům u pobřeží, kde je voda tak čirá, že je vidět písek na dně, a kokosové palmy se nad mělčinou nakláněji, jako by naslouchaly.

Večer se těžko odjíždí. Jeřáby přístavu Cristóbal se černě rýsují proti poslednímu světlu, jezero zešedne cínovou barvou a zdi pevnosti si ještě dlouho po západu slunce uchovávají teplo dne. Tato provincie se nehlásí o pozornost tak nápadně jako některé jiné destinace. Žádá ji sama tím, co se k člověku dostane: skřípotem vrat plavební komory, vůní dřevěného uhlí na pláži nebo voláním rybářovy ženy, která si zpod hladiny zavolá děti domů. Právě tyto věci způsobují, že člověk chce zůstat o chvíli déle, jen aby zjistil, jak tu zní další ráno.