British Virgin Islands

Území se s každou plavbou mění. Tortola je největší a nejrušnější, její kopce se svažují k Road Town, kde se na jediném přeplněném nábřeží tísní vládní úřady, námořní obchody a kavárenské terasy a ruch místa plyne dál kolem návštěvníků. Virgin Gorda působí starobyleji, její kopce jsou posety zaoblenou žulou a silnice jsou klidnější; tempo udává skála, nikoli přístav. Anegada je úplně jiná země: nízká, plochá a postavená z korálového vápence, její silnice vedou mezi solnými jezírky a křovím a její útes je tak mělký, že s přílivem mění barvu. Jost Van Dyke je malý a strmý, vesnice protažená podél jediné pláže, s pocitem jakési mírné odloučenosti od všeho ostatního. Mezi nimi leží ostrůvky a skaliska, některá zalesněná, jiná holá, každé s vlastní malou zátokou.

Den zde obvykle sleduje vodu. Ráno začíná krátkou plavbou na otevřené lodi nebo trajektu, s rozstřikem na předním skle a ostrovy, které se vynořují nejprve modré, pak zelené. Na Virgin Gorda je cesta mezi balvany pomalá, napůl lezeme skrze průrvy, kde světlo zezelená a moře zní blíž, než vypadá. Oběd se podává v podniku u pobřeží s pískem pod nohama a výhledem na kotvící jachty: ryby připravené jednoduše, servírované s rýží a něčím ostrým a zeleným. Odpoledne nabízí šnorchlování, kde mořské větvičky kývají nad mozkovitými korály a drobné rybky se pohybují v volných oblacích, zatímco slunce zanechává na kůži jemnou slanou stažitost. Zpátky v přístavu cinkají lanoví o stěžně, kozy přecházejí uličku bez spěchu a světlo mizí za kopci Tortoly v dlouhých měděných pruzích.

Většina lidí, kteří sem přijedou, zjistí, že chce druhý den a pak třetí, nikoli kvůli jedné konkrétní podívané, ale kvůli rytmu, který místo nastavuje: příliv pracující na útesu, vítr měnící plachty, tutéž modrou, jež se objeví v jiné zátoce. Pobřeží není samostatná atrakce položená nad územím. Je tím územím, částí, která ostrovy drží pohromadě, a odjet odtud znamená odvézt si jeho barvu a jeho pomalý hluk domů.