French Polynesia

Země se s každou plavbou mění. Společenské ostrovy kolem Tahiti působí nejvíce obydleně, se zelenými hřbety vystupujícími přímo z moře, silnicemi vedoucími podél pobřeží a stálým hučením skútrů a zvonů z kostelů. Dál na moři jsou Tuamotu nízká a téměř rovná, rozsypaná pálnými kruhy korálů, které se sotva zvedají nad hladinu. Život se tam řídí průlivy, kde proud mezi útesem a otevřeným oceánem silně hučí, a pomalou prací rybolovu a sušení kopry pod palmami. Markézy jsou zase jinou zemí: strmé, tmavé a příkré, s údolími tak hlubokými, že se v nich hromadí mraky, a dávné kamenné sochy stále stojí v trávě. Austrálské a Gambierovy skupiny jsou ještě tišší a odlehlejší, s pocitem vzdálenosti, díky kterému každý příjezd působí jako něco zasloužené.

Den v této oblasti obvykle začíná v Papeete, kde jsou tržnice plné hlasů, protože se tam čistí ryby, a prodavači vanilky balí lusky do hnědého papíru. Prodavači v potištěných pareu látkách křičí ceny přes uličky a pekárny vynášejí teplý chléb, než se vedro usadí. Odtud krátká plavba přes vodu přiveze k motu, písečnému ostrůvku na okraji útesu, kde se laguna odstíňuje od bledě zelené k hluboké, čisté modři. Písek pod nohama je jemný a v stínu stromů chladný. K obědu může být syrový tuňák marinovaný v limetce a kokosovém mléce, jezený prsty, zatímco nad hřebeny hlavního ostrova pomalu přechází přeháňka a pak odchází dál. Odpoledne patří šnorchlování nad korálovými hlavami, kde papouščíci skřípou o útes a světlo se láme do pohyblivých sítí na písku. Nic se tu nespěchá.

Zůstat déle je tu přirozené přání. Večery patří sezení na verandě, zatímco se obloha mění z oranžové na fialovou a útes za palmami vydává nízký, nepřetržitý zvuk. Pobřeží není prvek přidaný oblasti pro návštěvníky; je to pracovní okraj regionu, kde rybáři spravují sítě, děti se koupou před školou a laguna se čte jako známý dopis. Strávit čas ve Francouzské Polynésii znamená naučit se tento rytmus a přijmout, že moře určuje tempo, což je snad nejtrvalejší dar, který ostrovy nabízejí.