La Ciotat

To podstatné o La Ciotat

Bledé vápencové schody sestupují z řady kavárenských markýz do starého přístavu La Ciotat, kde rybářské lodě stojí tak blízko u sebe, že se jejich zábradlí dotýkají. Za vlnolamem má moře barvu lahvového skla a jeřáby loděnice se nad ním tyčí jako řada volavek.

Město je dost malé na to, aby ho člověk přešel pěšky, než mu vychladne káva, a zachovává rytmus pracujícího přístavu. Brzy ráno voní nábřeží naftou a solí. Rybáři opravují sítě na kamenném okraji přístaviště, zatímco první vlaky přijíždějí podél pobřeží, a v úzkých ulicích za frontou se jedna po druhé zvedají roletky pekáren. Světlo dopadá nízko přes střechy starého města a obarvuje okrové zdi nejprve zlatě, potom bíle. Pozdě odpoledne se slunce schová za kopce a náměstí se zaplní lidmi, kteří nikam zvlášť nespěchají. Večery jsou tu klidné. Lidé sedí venku déle, než původně zamýšleli, a mluví o ničem zvláštním, zatímco lampy podél nábřeží se rozsvěcejí a odrážejí se dvakrát, jednou ve vodě a jednou ve sklech barů.

To, co dělá La Ciotat zvláštním a odlišným od kteréhokoli jiného úseku provensálského pobřeží, je jeho historie spojená s pohyblivými obrázky. Eden, nenápadné staré divadlo nedaleko centra, je místem, kde bratři Lumièrové poprvé v roce 1895 promítli své filmy placenému publiku, a dodnes si zachovává tichou, lehce zaprášenou atmosféru místa, které si pamatuje, že bylo začátkem něčeho velkého. Vyjdete-li odtud ven, loděnice vám připomene, že to bylo také pracovní město, které po generace stavělo a opravovalo trupy lodí. Její brány a jeřáby jsou součástí panoramatu a muži, kteří tam pracovali, se v kavárnách stále vzpomínají s jistou něhou.

Dál od centra se pobřeží mění. Bec de l'Aigle, skalnatý mys, vybíhá do moře s výhledem zpět přes záliv a malé zátoky a průzračné zálivy za ním, jako je Mugel, jsou místy, kam místní jezdí, když je v létě příliš rušno. Borovice rostou na svazích téměř až k vodě a skála je bledá a větrem vyhlazená. Na moři leží nízko a zeleně Île Verte, tvar, který se naučíte číst, když příliv mění barvu moře kolem něj. Plavci přicházejí z kamenitých pláží se solí zasychající bíle na ramenou a odpolední vítr se zvedá z jihu, jako by na povel.

Jakmile vám rytmus města vnikne do těla, je těžké odtud odjet. Zjistíte, že se vracíte ke stejným přístavním schodům ve stejnou hodinu, sledujete, jak světlo přechází přes staré fasády a jak se lodě pohupují na svých lanech. Moře tu není kulisou, ale tím, kolem čeho je město vystavěno, a žádá od vás jen to málo, abyste zůstali dost dlouho na to, abyste si ho všimli.