Rio de Jeneiro

Stát Rio de Janeiro mění svou povahu s každou změnou nadmořské výšky. V horách je vzduch řídký a chladný a dávné císařské město Petrópolis drží své vily za zastřiženými živými ploty, jako by devatenácté století jen na chvíli popadlo dech. Sjedete-li po svahu dolů, krajina se rozevře do severních rovin, kde se kolem Campos rozprostírají cukrovarnické dvory a pastviny, ploché a štědré, a tempo dne se zpomaluje do rytmu volů a kostelních zvonů. Dále na východ přináší oblast Lagos jiné světlo: mělké laguny, bíle zářící solné pánve a duny, které se kupí o křovinatou step. Tady působí pobřeží obnaženě a větrně, s otevřenou, neklidnou energií. Na jihozápad leží Costa Verde, zcela jiná země, zvrásněný okraj, kde les téměř splývá s mořem a hory jako by vodu držely v náručí.

Samotný den je nejlepší prožít putováním mezi těmito světy. Začněte v kopcích Petrópolisu kávou v přeplněné místnosti, pak sjeďte serpentinami k pobřeží, kde je vzduch hustší a chutná po soli. V Paraty je starobylé koloniální centrum dlážděné kamenem, který staletí nohou ohladila dohladka, a ulice vedou přímo k vodě, kde se u nábřeží houpají malé dřevěné lodě. Oběd tvoří grilovaná ryba s farinhou a talíř zeleniny, jedený pomalu, zatímco se obrací příliv. Potom vede silnice podél Costa Verde kolem pláží z bledého písku, některé široké a prázdné, jiné ukryté v zátokách, kam les schází až k přílivové čáře. Kolem Búzios a lagun na východě zesílí odpolední vítr a kiteři se nad vodou vznášejí v jasných, proměnlivých liniích.

To, co po dni tady zůstává v paměti, není žádný jednotlivý výhled, ale pocit, jak blízko sebe je všechno. Chladné horské ráno a teplý večer na nábřeží mohou patřit do téže cesty a stát rád odměňuje ty, kdo nechají jednu část přirozeně přejít do další. Odjezd vždy připadá předčasný. Mlha se zítra nad Serra znovu vrátí a moře si udrží vlastní čas, takže přání je prostě zůstat o něco déle, sledovat, jak se světlo na zátoce mění, a zjistit, kam povede další silnice.